Každý říjen se znovu objevují stejné věty. Samhain byl keltský Nový rok. Halloween je původně Samhain. V noci z 31. října na 1. listopadu se ztenčuje závoj mezi světy. Keltové slavili mrtvé, zapalovali ohně a právě z jejich prastarého svátku pochází všechno, co dnes spojujeme s Halloweenem.

Něco z toho má skutečný folklorní základ. Něco je zjednodušení. A něco je moderní příběh, který jsme začali opakovat tak často, až začal působit jako historický fakt.

To ale podle mě Samhainu nic neubírá. Naopak. Když z něj odstraníme potřebu vytvořit jeden dokonale zachovaný „starověký čarodějnický svátek“, objeví se před námi něco mnohem zajímavějšího: dlouhá vrstva sezónních zvyků, lidových představ, křesťanských svátků, vztahu k mrtvým, věštění, masek, jídla, ochranných praktik a pozdějších proměn, které se navzájem ovlivňovaly po mnoho generací.

A právě takhle mám tradici ráda. Ne jako fosilii. Ale jako něco, co se během času skutečně vyvíjelo.

Co vlastně Samhain znamenal

Samhain patří především do gaelského kulturního prostoru, nejlépe doloženého v Irsku. V tradičním irském kalendáři připadal na 1. listopad a označoval začátek zimní části roku. Stejně jako u dalších významných sezónních bodů se ale hlavní dění odehrávalo už předchozí večer, známý jako Oíche Shamhna. Irské národní muzeum právě 1. listopad označuje jako první den zimy a Samhain jako jeden z tradičních sezónních mezníků irského roku.

To je podstatně přesnější než neurčité tvrzení, že „Keltové slavili 31. října Samhain“. Keltové nebyli jeden národ s jedním náboženstvím, jednou sadou rituálů a jedním kalendářem platným od Irska po střední Evropu. Pokud pracujeme se Samhainem, mluvíme především o gaelských tradicích, nikoli o univerzálním dávném svátku celé Evropy.

Podobně opatrná bych byla s oblíbeným označením „keltský Nový rok“. Samhain skutečně představoval velmi významný sezónní obrat a začátek zimy; některé pozdější interpretace jej popisují také jako začátek roku. Mnohem pevněji doložená je ale právě jeho funkce sezonního mezníku než moderní představa jednoho slavnostního „silvestra starých Keltů“, který by vypadal tak, jak si dnes představujeme nový rok.

A tady se dostáváme k problému, který máme u starých tradic často. Naše písemné prameny nevznikaly v jakémsi čistém předkřesťanském vakuu. Historik Michael Carter z English Heritage upozorňuje, že písemné zdroje, z nichž rekonstruujeme vztah Samhainu, Halloweenu a starších předkřesťanských představ, jsou pozdní a pocházejí už z christianizovaného Irska. Přímou linii „pohanský obřad vypadal přesně takto a církev ho potom jen přejmenovala“ proto jednoduše prokázat neumíme.

To není důvod zahodit folklor. Je to důvod zacházet s ním trochu poctivěji.

Halloween není jen Samhain v plastové masce

Další oblíbenou zkratkou je tvrzení, že Halloween je vlastně Samhain, který se v Americe trochu pokazil.

Historie je pestřejší.

Samotné slovo Halloween pochází z All Hallows’ Eve, tedy večera před křesťanským svátkem Všech svatých. Na 1. listopad připadá All Saints’ Day a 2. listopadu následují Dušičky – All Souls’ Day. Tyto křesťanské svátky vytvořily vlastní velmi bohatou vrstvu zvyků spojených s mrtvými, modlitbami, světlem a vzpomínáním. English Heritage například připomíná středověké „souling“, při němž chudší lidé obcházeli domácnosti, dostávali tzv. soul cakes a na oplátku se modlili za zemřelé členy rodiny dárce. Tento zvyk je doložen už kolem roku 1400.

Vedle toho ovšem dál žily regionální lidové tradice. V Irsku máme doložené maskování a obcházení domů, hry s jablky a ořechy, věštění týkající se manželství, ochranné kříže, zvláštní jídla, žerty a představy o zvýšené aktivitě mrtvých a dalších bytostí.

A potom přišla migrace, zejména irská a skotská, do Severní Ameriky. Starší evropské zvyky se potkaly s novým prostředím a dál se vyvíjely. Nádherným příkladem jsou vyřezávané lucerny. V Irsku a Británii se používaly tuříny a další kořenové plodiny; dýně se ukázala jako mnohem praktičtější materiál v Severní Americe a postupně se stala ikonou dnešního Halloweenu.

Takže ano, Samhain je jedním z kořenů dnešní podoby Halloweenu.

Ale Halloween nevznikl tak, že někdo vzal jeden čistý pohanský festival, přidal plastové kostýmy a odvezl ho do Ameriky.

Je výsledkem vrstvení. A právě to je na něm fascinující.

A co mrtví a „ztenčování závoje“?

Tady už se dostáváme k části, která je pro moderní čarodějnickou praxi asi nejpřitažlivější.

V irském folkloru skutečně máme doložené představy, že v tomto čase mohou mrtví navštěvovat rodinné domy a že krajinou se pohybují také jiné, ne vždy žádoucí bytosti. Lidé proto nemuseli chtít cestovat sami v noci, chránili domácnost a v některých oblastech vytvářeli zvláštní ochranné kříže. Národní muzeum Irska uvádí i používání svěcené vody k ochraně lidí, zvířat a hospodářství.

To je velmi dobrý folklorní základ pro současnou práci s mrtvými, předky, věštěním a jinosvětem.

Jen bych byla opatrná s větou, že „na Samhain se ztenčuje závoj mezi světy“, pokud ji prezentujeme jako doslovný starověký keltský výrok. Je to velmi užitečná moderní metafora pro něco, co v folkloru skutečně nacházíme – tedy období zvýšeného kontaktu s mrtvými a jiným světem –, ale nemusíme z ní dělat univerzální historickou doktrínu.

Ve Staré cestě pro mě není problém používat současné obrazy. Problém by byl jen předstírat, že jsou starší, než skutečně jsou.

Samhain nebyl svátkem „dobra proti zlu“

Další moderní vrstvou je obraz konce října jako kosmického souboje světla a temnoty, dobra a zla.

English Heritage upozorňuje, že právě taková dramatická interpretace může být do minulosti promítána zpětně a že historické prameny nám nedávají důvod chápat Halloween nebo Samhain jednoduše jako starověký festival boje dobra se zlem. Mnohem přirozenější je podívat se na samotné období roku: světla rychle ubývá, venkovní práce se mění, vegetace odumírá, lidé tráví více času uvnitř a dlouhé večery vytvářejí prostor pro příběhy o mrtvých, duších a věcech, které se pohybují mimo bezpečí osvětleného domu.

To mi připadá mnohem bližší skutečné lidové zkušenosti.

Temnota totiž nemusí být zlo. Je to prostě část roku. A pro člověka, který žil bez elektrického osvětlení, byla zatraceně skutečná.

Jablka, ořechy, věštění a trochu chaosu

Moderní obraz Samhainu bývá někdy až příliš vážný. Mrtví. Předkové. Podsvětí. Velký rituál. Ticho.

Jenže dochovaný irský folklor nám ukazuje i mnohem živější stránku.

Jedlo se, hrálo se, dělaly se žerty, lidé se převlékali a věštili. Ovoce a ořechy, které byly v tomto období dostupné, se stávaly součástí her. Velmi rozšířené byly praktiky spojené s předpovídáním budoucího manželství. Tradiční báirín breac mohl obsahovat drobné předměty, jejichž nalezení předpovídalo budoucnost – například prsten, minci, kus látky nebo další symbolické předměty.

Masky a převleky rovněž nejsou hollywoodský vynález. Irské folklorní sbírky uchovávají skutečné tradiční masky a popisují skupiny převlečených lidí či dětí, kteří chodili mezi domy a bavili či strašili sousedy.

A mně se tahle stránka Samhainu vlastně líbí.

Protože připomíná, že vztah k mrtvým a temné části roku nemusí znamenat permanentní smutek, dramatickou vážnost a černý samet až ke krku.

Lidé dokázali vzpomínat, bát se, vyprávět příběhy, věštit, jíst, smát se i strašit jeden druhého během stejného večera.

To je mnohem lidštější než dokonale naaranžovaný moderní „samhainový oltář“.

Samhain nebyl svátkem celé Evropy

Tohle považuji za důležité zejména pro naši středoevropskou praxi. Samhain není historický český svátek.

Nemusíme proto nahrazovat Dušičky či Noc mrtvých Samhainem, abychom měli „starší a pohanštější“ tradici. České země, stejně jako jiné části Evropy, mají vlastní historii vztahu k mrtvým, vzpomínkovým dnům, hřbitovům, světlu, podzimnímu období a křesťansko-lidovým zvykům.

A zároveň nevidím důvod, proč by současná bosorka nemohla pracovat se Samhainem, pokud ví, odkud tato tradice pochází a co z ní přebírá.

Tradice není soutěž o nejčistší rodokmen. Ale měla by vědět, odkud bere své kořeny.

Právě proto je pro mě dnešní Stará cesta vědomě živou praxí. Čerpá z folkloru, evropské lidové magie, sezónního života a historických vrstev, ale netvrdí, že to, co dělám v roce 2026 na Vysočině, je dokonale rekonstruovaný obřad nějaké ženy z Irska před patnácti sty lety.

Není. A vůbec mi to nevadí.

Co si tedy můžeme ze Samhainu vzít dnes?

Možná méně pravidel a více souvislostí.

Samhain je čas spojený s nástupem zimní části roku, mrtvými, jiným světem, věštěním, ochranou, jídlem, rodinou, maskováním i lidovým chaosem. Je v něm vážnost i humor, obava i zvědavost, domácí svět i krajina po setmění.

Pokud s ním dnes pracujeme, nemusíme předstírat historickou rekonstrukci. Můžeme se obrátit k vlastním předkům, zapálit světlo pro konkrétního zemřelého, pracovat s věštěním, připravit jídlo, projít se podzimní krajinou nebo strávit večer s lidmi, kteří jsou pro nás důležití. Můžeme si vyřezat dýni a nemusíme se kvůli tomu cítit jako méně autentické bosorky. 😄

Můžeme také udělat hlubší spirituální práci. Jen je dobré vědět, proč ji děláme.

Práce s mrtvými pro mě není automatickou součástí 31. října jen proto, že kalendář říká Samhain. Pokud někoho oslovuji, chci vědět koho. Pokud pracuji s předky, nechci z nich dělat anonymní dav spirituálních pomocníků. A pokud se pouštím do práce s jinosvětem, zajímá mě mnohem víc rozlišování a vlastní úsudek než romantická představa, že jednu noc v roce je všechno „otevřené“.

Právě této vrstvě se věnujeme také v kurzu Práce s předky a podsvětím. Nejen tomu, jak kontakt hledat, ale především tomu, s kým vlastně pracujeme, jak rozlišovat mezi předky a ostatními mrtvými, jak budovat dlouhodobější praxi a proč jsou vlastní úsudek a respekt důležitější než sbírání nadpřirozených zážitků. Současná možnost vstupu do kurzů Akademie je otevřená do 31. 12. 2026.

Samhain v Apothecary

A právě z tohoto pojetí vzniká i naše sezónní svíčka Samhain.

Ne jako „historicky přesná keltská svíčka“ – protože nic takového samozřejmě neexistovalo.

Vznikla jako dnešní rituální předmět inspirovaný tímto obdobím: mrtvými, věštěním, tmou, podsvětím a soustředěnou prací v čase, kdy se rok skutečně mění pod rukama.

Tohle rozlišení je pro mě důležité. Můžeme tvořit nové věci inspirované starými tradicemi, aniž bychom jim museli vymýšlet falešný rodokmen.

A vlastně mi to připadá mnohem poctivější. Tradice nemusí být mýtus, aby měla sílu

Možná právě proto mě tolik nebaví tvrzení typu „Samhain je původní Halloween“ nebo „takto ho slavili Keltové před dvěma tisíci lety“.

Skutečný příběh je mnohem bohatší.

Máme gaelský sezonní mezník na začátku zimy. Máme irské pověry o mrtvých a jiných bytostech. Máme hry, masky, věštění, jablka, ořechy a tuřínové lucerny. Máme křesťanské Všechny svaté a Dušičky, středověké souling a modlitby za zemřelé. Máme emigraci, Ameriku, dýně, moderní Halloween a nakonec i současné pohanské a čarodějnické interpretace.

Jedna vrstva nezrušila tu předchozí.

Postupně se na sebe nabalovaly.

A právě takhle podle mě funguje živá tradice.

Nemusíme si vybírat mezi tím, že všechno staré budeme považovat za posvátnou pravdu, nebo že minulost úplně zahodíme. Můžeme ji studovat, rozlišovat mezi doloženým folklorem a moderní interpretací a potom si vědomě vytvořit vlastní praxi.

Samhain kvůli tomu nebude méně magický.

Možná bude konečně zajímavější než mýtus, který jsme kolem něj postavili.