Manifestace nestačí, pokud se nezmění také vaše jednání.

Nestačí něco chtít. Musíme to také umět unést.

Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak snadno zaměníme svoji současnou situaci za svoji identitu. Pracujeme v malé místnosti, a tak máme pocit, že děláme něco malého. Něco si zatím nemůžeme dovolit, a začneme o sobě přemýšlet jako o člověku, který si takové věci zkrátka dovolit nemůže. Nemáme zkušenost, prostor, peníze nebo správné podmínky, a aniž si toho všimneme, začneme podle těchto okolností určovat také hranice toho, čeho jsme schopni.

Znám to velmi dobře. Cottage Witch Apothecary nevznikla s velkým zázemím, týmem lidí ani hotovým plánem na dalších deset let. Vznikala postupně. Jedna receptura za druhou, jedna objednávka za druhou, jeden problém vyřešený jen proto, aby za rohem čekaly další tři. Spoustu věcí jsem se musela naučit až cestou a mnoho rozhodnutí vznikalo jednoduše proto, že v danou chvíli představovala nejlepší možnost, kterou jsem měla.

Dodnes je srdcem CWA malá řemeslná dílna a já nechci, aby se to změnilo. Netoužím po pásové výrobě ani po místnosti plné lidí, kteří budou vyrábět stovky stejných svíček denně. Malé várky, vlastní receptury, ruční práce a možnost vědět, co z mé dílny odchází, pro mě nejsou známkou toho, že se CWA nepodařilo dostatečně vyrůst. Jsou vědomou součástí toho, čím CWA je.

Musela jsem ale pochopit něco jiného.

Malá dílna nemusí znamenat malý svět.

Existuje zvláštní past, do které se podle mě dá velmi snadno spadnout. Řekneme si, že začneme přemýšlet jinak, až se změní naše okolnosti. Budeme sebevědomější, až budeme mít výsledky. Začneme se považovat za skutečné podnikatele, až bude firma dostatečně velká. Dovolíme si něco vytvořit, až budeme mít lepší prostor. Začneme se chovat jako člověk, který umí zacházet s penězi, až jich budeme mít dost.

Jenže právě naše současná identita ovlivňuje velkou část rozhodnutí, která nás k těmto výsledkům mají dovést.

Pokud svoji práci stále vnímáte jako „takovou malou věc, kterou dělám“, budete o ní pravděpodobně rozhodovat jinak než člověk, který v ní vidí něco hodnotného, co chce dlouhodobě rozvíjet. Pokud sami sebe považujete za někoho, kdo neumí zacházet s penězi, samotná větší částka na účtu tuto schopnost automaticky nevytvoří. A pokud čekáte, až vám vnější svět poskytne dostatek důkazů, že jste schopni něčeho většího, můžete na takové povolení čekat velmi dlouho.

Právě tady se pro mě začala měnit otázka. Místo neustálého přemýšlení nad tím, jestli už jsem „dost velká“ na další krok, mě začalo mnohem víc zajímat, jak by se rozhodl člověk, který ví, co buduje.

Ne člověk, který už všechno má. Ne člověk, který si na něco hraje. Člověk, který zná hodnotu své práce, ví, jakým směrem jde, a podle toho začíná dělat dnešní rozhodnutí.

To je velmi nenápadná změna. A přesto může změnit téměř všechno.

O velikosti podnikání jsme zvyklí přemýšlet pomocí čísel. Kolik má zaměstnanců, kolik má poboček, kolik zboží vyrobí, jak velký má sklad nebo jaký má obrat. To všechno jsou samozřejmě skutečné ukazatele. Jenže nejsou jediným způsobem, jak lze přemýšlet o hodnotě a rozsahu toho, co člověk vytváří.

Já sama nechci, aby se CWA stalo velkým tím, že z malé dílny vytvořím továrnu. Chci, aby rostl svět kolem ní.

Dnes už pro mě Cottage Witch Apothecary není pouze místo, kde vznikají rituální svíčky, oleje a další receptury. Patří k němu Akademie, grimoáry, Stará cesta, roky vznikající knihovna obsahu a vědění, komunita lidí, Paper Studio a všechny další větve, které postupně dostávají vlastní podobu. Jednotlivě by mohly vypadat jako různé projekty. Já je ale čím dál méně vnímám odděleně.

Jsou to místnosti jednoho domu.

A možná právě tohle pro mě znamená růst. Ne vyrobit desetkrát více stejné věci, ale být schopná vytvořit stále bohatší svět, který má vlastní směr, hodnoty, způsob práce a dostatek prostoru, aby se mohl dál rozvíjet.

Svůj úspěch nemusíte nikomu dokazovat.

S budováním větší identity se dnes velmi snadno pojí ještě jedna představa, která mi nikdy nebyla blízká: že musíme svoji hodnotu nějak veřejně dokazovat. Ukazovat, co vlastníme, kolik vyděláváme, co jsme si koupili nebo jakým způsobem žijeme, aby ostatní uvěřili, že jsme se někam dostali.

Já to tak necítím. Stav účtu je soukromá věc. Stejně jako majetek, mnoho osobních plánů a velká část života, která vůbec nemusí patřit na internet. To, že si tyto věci necháváme pro sebe, ale neznamená, že se musíme zmenšovat.

Mezi skromností a zpochybňováním vlastní hodnoty je totiž rozdíl. Stejně jako mezi zdravým sebevědomím a potřebou ostatním neustále dokazovat, že jsme úspěšní.

Budování nové identity pro mě proto neznamená vytvořit dokonalejší obraz života, než jaký skutečně žiji. Neznamená tvrdit, že mám něco, co nemám, nebo hrát roli člověka, kterým nejsem. Znamená přestat používat současné okolnosti jako měřítko vlastní schopnosti něco vytvořit.

Nemusím předstírat větší realitu. Potřebuji být schopná dělat rozhodnutí, ze kterých může větší realita vyrůst.

Možná právě proto se v mém světě v poslední době stále častěji objevuje můj dům - chalupa bosorky.

Ne jako realitní projekt a už vůbec ne jako veřejný deník mého soukromí. Nechci vyprávět, jaké nemovitosti vlastním nebo nevlastním, jestli něco hledám, co něco stojí ani jaká osobní rozhodnutí se kolem toho odehrávají. Nic z toho není pro tento příběh důležité.

Chalupa bosorky totiž existuje především jako součást světa CWA.

Vím, jak funguje její kuchyně. Není pouze místem, kde se připravuje jídlo. Zpracovává se v ní sklizeň, suší se byliny a během podzimu se plní police tím, co bude potřeba v dalších měsících. Má svoji apotéku, knihovnu, pracovní stůl, zahradu i místa, kde se věci jednoduše nechávají být. Patří do ní Paper Studio, staré dřevo, knihy, hlína za nehty, oheň a krajina za dveřmi.

Nemusím čekat, až budu někomu ukazovat klíče od konkrétních dveří, abych věděla, jaký svět stavím.

Je to prostor vize, identity a především rozhodnutí. Chalupa bosorky pro mě není něco, co mi doručí vesmír. Je způsobem, jak dát podobu světu, který jsem se rozhodla vytvářet.

Právě tady se dostávám k něčemu, co mi na současném způsobu mluvení o manifestaci často chybí.

Je krásné něco chtít. Je důležité umět si představit jinou budoucnost, protože bez představivosti bychom pravděpodobně mnoho věcí nikdy nezačali. Vize nám může dát směr. Rituál může dát záměru konkrétní podobu a vytvořit okamžik, ve kterém svoji pozornost skutečně zaměříme na to, co chceme změnit.

Jenže samotná touha ještě nevytváří schopnost výsledek unést.

Můžete si přát více peněz. Ale úplně jiná otázka je, zda umíte s větším množstvím peněz zacházet. Můžete chtít úspěšnou firmu, ale budete se muset postupně stát člověkem schopným dělat rozhodnutí, která její růst vyžaduje. Můžete toužit po svobodě, ale zároveň zjistit, že svoboda vyžaduje mnohem větší míru vlastní odpovědnosti, než jste čekali.

A tady se mi překvapivě vrací jedna velmi stará a obyčejná metafora: sklizeň.

Pro naše předky nestačilo mít dobrou sklizeň. Bylo potřeba vědět, co se spotřebuje, co se uchová, co se může směnit a co musí zůstat jako osivo pro další rok. Člověk, který by všechno snědl během prvních týdnů, mohl mít sebevětší hojnost – ale neuměl ji spravovat.

Stejně se dnes dívám na prosperitu.

Nejde pouze o otázku „Jak získám víc?“ Mnohem zajímavější je ptát se: „Kým potřebuji být, abych dokázala dobře zacházet s tím, co přijde?“

Možná právě tady se moje chápání magie nejvíc potkává s tím, jak chci žít a budovat CWA.

Nemám potřebu magii ze svého světa odstranit. Rituály, symboly, práce se záměrem, byliny, oheň a všechny další vrstvy magické praxe pro mě mají své místo. Zároveň ale nechci svoji vlastní moc odkládat někam mimo sebe a čekat, co mi bude přiděleno.

Proto mě čím dál víc zajímá otázka:

Co uděláte, až svíčka dohoří?

Pokud jste provedli rituál prosperity, co uděláte druhý den se svými penězi? Pokud jste pracovali s novou cestou, jaké rozhodnutí uděláte jinak? Pokud jste rituálně ukončili něco, co už ve svém životě nechcete, jak zabráníte tomu, abyste se do stejného místa znovu vrátili?

Rituál může být začátkem změny. Neměl by se ale stát místem, kam odložíme odpovědnost za její pokračování.

A možná právě tady pro mě začíná mnohem zajímavější forma magie než nekonečné posílání přání do vesmíru: vědět, jaký svět chci vytvořit, a postupně se stávat člověkem schopným ho skutečně postavit.

Také samotné slovo bohatství ve mně postupně získává trochu jiný význam. Nechci předstírat, že peníze nejsou důležité. Jsou. Peníze jsou zdroj a dávají nám možnosti, které bez nich nemáme. Mohou koupit čas, prostor, kvalitní materiály, vzdělání, bezpečí nebo možnost investovat do něčeho, co bude vytvářet další hodnotu.

Jenže prosperita pro mě není jen číslo.

Je to také plná spíž a zásoby na zimu. Pracovní prostor, ve kterém se dá dobře tvořit. Knihovna, ke které se můžete vracet. Možnost koupit kvalitnější materiál místo nejlevnějšího. Čas na práci i odpočinek. Schopnost něco odmítnout. Rezerva pro chvíli, kdy se něco pokazí. A možnost část dnešní sklizně neprojíst, ale zasadit ji do příštího roku.

Právě takovou prosperitu buduji také kolem CWA. Ne proto, aby z malé řemeslné dílny vznikla továrna, ale naopak proto, aby si mohla dovolit zůstat tím, čím je, a přitom kolem ní mohl růst stále větší svět.

A tohle celé samozřejmě není jen příběh o podnikání.

Možná nechcete vybudovat firmu. Možná chcete napsat knihu, změnit práci, vytvořit zahradu, začít vlastní praxi, naučit se něco nového, lépe zacházet s penězi nebo konečně uskutečnit něco, co už několik let odsouváte do kategorie „jednou“.

Možná vám nechybí sen. Možná dokonce velmi přesně víte, co chcete.

Jen stále čekáte na dostatečně přesvědčivý důkaz, že jste člověkem, který toho může dosáhnout.

Pak bych vám nechala několik otázek, ke kterým se sama poslední dobou vracím:

Kým byste přestali být, kdybyste přestali používat svoji současnou situaci jako důkaz toho, čeho jste schopni?

Jaká rozhodnutí dnes děláte jen proto, že stále přemýšlíte ze své starší, menší identity?

Co byste udělali jinak, kdybyste nepotřebovali nejdřív získat důkaz, že na to máte?

A ještě jednu, která je možná nejdůležitější:

Pokud by vaše větší sklizeň přišla zítra, byli byste připraveni se o ni postarat?

Nemusíte kvůli odpovědím na tyto otázky nikomu nic oznamovat. Nemusíte měnit svoje bio na Instagramu, předstírat sebevědomí ani si vytvářet obraz života, který nežijete. A už vůbec nemusíte čekat, až vás někdo zvenčí označí za dostatečně úspěšné, zkušené nebo připravené.

Můžete prostě začít dělat další rozhodnutí z pozice člověka, který ví, co chce vybudovat.

Cottage Witch Apothecary začala u velmi malého světa, malého stolku v pokoji a na kuchyňské lince. Postupně kolem ní ale vznikalo stále víc místností, až jsem jednoho dne pochopila, že se nemusím dál rozhodovat podle velikosti prostoru, ve kterém právě stojím.

Malá dílna na Vysočině zůstává malou dílnou. To je její podstata a chci ji chránit.

Svět, který kolem ní stavím, ale malý být nemusí.

A Chalupa bosorky?

Ta už do něj patří. 🖤