Černé svíčky, trny, rezavé hřebíky, kosti, lahvičky, kouř a fotografie tak tmavé, že na nich téměř nic nevidíme. Temnější stránka witchcraftu se velmi snadno stává estetikou. Stejně snadno se ale může stát něčím, o čem se raději nemluví. Jedna část současné magické scény ji romantizuje, druhá ji odmítá jako něco neetického, nebezpečného nebo „nízkovibračního“.

Když ve Staré cestě mluvím o Cestě stínu, nemluvím o psychologickém shadow work ani o práci s potlačenými částmi osobnosti. Mluvím o té části magického řemesla, která se zabývá nepříjemnější stránkou lidského jednání: kletbami, uhranutím, spoutáním, odvracením, vypuzením, magickou odvetou, obranou a dalšími praktikami, jejichž cílem nemusí být léčení, prosperita nebo přitahování něčeho žádoucího.

Jinými slovy: malevolentní magií.

A pokud chceme tradiční magii skutečně studovat, nemůžeme předstírat, že tato její část nikdy neexistovala.

Lidová magie nebyla jen laskavá

Při romantickém pohledu na minulost si můžeme snadno vytvořit obraz lidové magie jako světa ochranných bylin, léčivých mastí, požehnání domu, věštění budoucnosti a moudrých žen, které pomáhaly svému okolí. To všechno do různých podob evropské lidové praxe samozřejmě patří. Jenže lidé minulosti nebyli o nic méně lidmi než my.

Milovali, záviděli, soupeřili, báli se, mstili se a snažili se chránit sebe i svůj majetek. Magické představy a praktiky proto odrážely celé spektrum lidských potřeb a konfliktů.

V historických a folklorních pramenech se setkáváme nejen s prostředky určenými k léčení nebo ochraně, ale také s představami uhranutí, očarování, způsobení nemoci či neštěstí, narušení vztahů, omezení druhého člověka nebo naopak s prostředky určenými k odvrácení, zlomení a navrácení takového působení.

Konkrétní podoby se samozřejmě výrazně lišily podle místa, období a kulturního prostředí. Neexistoval jeden univerzální evropský systém „temné magie“. Stejně jako u ostatních částí folkcraftu je proto potřeba být opatrní s tvrzením, že nějaký moderní internetový postup je „starobylý evropský rituál“.

Samotná existence škodlivé, obranné a odvetné magie ale rozhodně není moderním vynálezem.

Pokud z minulosti vybereme pouze části, které odpovídají dnešní představě laskavé spirituality, nevytváříme tradičnější magii.

Vytváříme její pohodlnější verzi.

Znát neznamená používat

Tady přichází princip, na kterém stojí celá moje Cesta stínu:

Nemusíte to dělat. Ale měli byste vědět, jak to funguje.

Studovat určitou magickou praktiku neznamená souhlasit s jejím použitím. Stejně jako znalost jedovatých rostlin neznamená, že je chceme někomu přimíchat do čaje.

Znalost nám umožňuje rozlišovat.

Pokud se chceme zabývat ochranou, dává smysl rozumět tomu, před čím se vlastně chráníme. Pokud mluvíme o odvracení, měli bychom chápat, co odvracíme. Pokud pracujeme s konceptem kletby, měli bychom vědět, co tím slovem myslíme, místo abychom za kletbu označili každé období, kdy se nám tři věci po sobě nepovedou.

A stejně důležité je umět poznat, kdy magie pravděpodobně vůbec není vysvětlením.

Rozbitá pračka, konflikt s kolegou a tři špatné noci ještě nejsou důkazem magického útoku. Kritické myšlení z magické praxe neodstraňuje magii. Pomáhá nám rozeznat situace, ve kterých má vůbec smysl o ní uvažovat.

To je pro mě mnohem cennější než strach z každého divného pocitu nebo potřeba okamžitě provádět další očistu.

Ochranná magie bez znalosti hrozby je jen polovina řemesla

Ochrana patří mezi nejpopulárnější oblasti současného witchcraftu. Ochranné svíčky, amulety, soli, byliny, oleje, kouř, symboly a nejrůznější bariéry najdeme téměř všude.

Jenže ochrana začíná být skutečně zajímavá teprve tehdy, když se začneme ptát jakým způsobem má fungovat a proti čemu je určena.

Jinou logiku může mít ochrana hranice domu, jinou odvrácení nepřejícího pohledu, jinou přerušení nežádoucího působení a jinou práce, jejímž cílem je něco aktivně vypudit. Historické praktiky navíc často neodpovídají našemu dnešnímu jednoduchému dělení na „bílou“ a „černou“ magii.

Kde například končí obrana a začíná odveta?

Pokud něco, co bylo namířeno proti mně, pošlu zpět k původci, chráním se, nebo útočím? Pokud někomu magicky zabráním, aby ke mně přistupoval, je to spoutání jeho vůle, nebo ochrana mé hranice? A pokud použiji nepříjemnou magickou práci k zastavení člověka, který ubližuje někomu jinému, stává se použitá metoda etickou díky mému důvodu?

Na podobné otázky podle mě neexistuje tabulka, ve které bychom si jednoduše našli správnou odpověď.

Právě proto potřebujeme vlastní hranice a odpovědnost.

Temnější neznamená mocnější

Malevolentní magie má ještě jednu zvláštní přitažlivost: snadno vytváří pocit moci. Kletba působí dramatičtěji než požehnání. Černá svíčka obklopená hřebíky vypadá na fotografii nebezpečněji než obyčejná ochranná bylina zavěšená nade dveřmi.

To ale neznamená, že jde o „vyšší level“ magické praxe.

Člověk nemusí nikdy v životě nikoho proklít, aby měl hlubokou a zkušenou praxi. Stejně tak množství malevolentních technik, které známe, nevypovídá automaticky nic o naší schopnosti je používat rozumně.

Pro mě je známkou zkušenosti spíš schopnost poznat, kdy nedělat nic.

Ne každá urážka potřebuje rituální odpověď. Ne každý konflikt je magická válka. Ne každý člověk, který nám ublížil, potřebuje skončit v mrazáku, sklenici nebo pod černou svíčkou.

Někdy je nejúčinnější magickou technikou zablokovat telefonní číslo, změnit heslo, odejít, nastavit hranici nebo vyhledat právní pomoc.

A někdy se člověk po zvážení situace rozhodne pro magickou práci.

Důležité je, aby to bylo rozhodnutí, nikoli reflex.

Kletba není estetický doplněk osobnosti

Stejně problematická jako úplné odmítání malevolentní magie je podle mě její romantizace.

Temnější praxe se může stát identitou. Člověk není jen praktikující magie, ale musí být nebezpečná bosorka, která „vrací energii“, nikoho se nebojí a na každý konflikt má připravenou černou svíčku.

Jenže skutečná moc nepotřebuje být neustále předváděna.

Malevolentní magie pracuje s důsledky. Ať už ji člověk chápe spirituálně, rituálně nebo jako součást určité tradiční praxe, měl by být připraven nést odpovědnost za to, co se rozhodl udělat.

Proto mě v Cestě stínu nezajímá pouze otázka „Jak se to dělá?“

Mnohem víc mě zajímá, proč to chcete udělat, zda je magie vůbec vhodným nástrojem, jaké jiné možnosti máte, kde leží vaše vlastní hranice a zda jste připraveni stát za svým rozhodnutím i ve chvíli, kdy opadne vztek.

Protože rituál provedený v pěti minutách může být jednoduchý.

Rozhodnutí, že ho opravdu chcete provést, už tak jednoduché být nemusí.

Existuje vůbec „černá magie“?

Pojmy jako bílá a černá magie používáme velmi snadno, ale při bližším pohledu začínají být nepřesné. Praktiky, které jeden člověk považuje za ochranné, může jiný označit za manipulativní. Některé tradice navíc naše moderní morální barevné dělení vůbec nepoužívaly.

Proto mám raději konkrétnější pojmy.

Můžeme mluvit o ochranné, odvracecí, donucovací, spoutávací, vypuzovací, odvetné nebo malevolentní práci a ptát se, co má daný úkon skutečně způsobit.

Tím se vyhneme pohodlnému triku, kdy všechno, co děláme my, nazveme ochranou a všechno, co dělá někdo proti nám, černou magií.

Magie tím možná ztratí jednoduché barevné škatulky.

Získá ale něco mnohem užitečnějšího: kontext.

Cesta stínu není výzva začít klít

Právě z těchto důvodů vznikla v Akademii Cottage Witch Apothecary Cesta stínu.

Není to kurz o psychologickém shadow work a není to ani návod, jak začít proklínat každého člověka, který vám zkazí pondělí. Je to studium části magického řemesla, která existuje, ať už se rozhodneme ji sami používat, nebo ne.

Zabýváme se principy malevolentní magie, kletbami a dalšími formami nepříznivého působení, ale také jejich rozpoznáním, hranicemi, ochranou a tím, jak o podobných praktikách přemýšlet bez zbytečného strachu i bez romantizace.

Protože ochranná magie dostává úplně jinou hloubku ve chvíli, kdy rozumíme tomu, proti čemu má stát.

A naše vlastní etické hranice mají mnohem větší hodnotu, když vzniknou na základě znalosti, nikoli pouze na základě toho, že nám někdo řekl, co je „dobrá“ a co „špatná“ magie.

Nemusíte tedy nikdy nic proklít.

Nemusíte pracovat s malevolentní magií.

Nemusíte otevřít všechny dveře, o kterých se během své praxe dozvíte.

Ale měli byste vědět, kam vedou.

Protože práce se stínem není černá svíčka, temná fotografie ani identita nebezpečné bosorky.

Je to ochota podívat se i na tu část magického řemesla, kterou bychom možná raději vynechali – a rozhodnout se s otevřenýma očima, co z ní do své vlastní praxe pustíme.